František Stupal - music & orienteering

  Po krátkém zevlování s zjištění všech nedělních odjezdů na Prahu si jdu radši nakoupit (kdo ví, jak dlouho tu zůstanu trčet). Malinkatá sámoška má mít podle otevíračky zavřeno, jenže na tu se během víkendu nehraje. Místní se rychle přizpůsobili, když si spočítali, že si za dva dny si přijdou na měsíční zisk. „A co nějakej vlak, nejede?" ptám se osoby nejpovolanější (=prodavačky). „To já vůbec nevim, tim nejezdim, možná něco zítra." -„Jo, jasně. Nashle", směju se. Aha, ona to asi myslela vážně, dojde mi po opuštění prodejny. Ještě tu hospodu, že tu maj´! Po vynikající houbový polívce a přečtení všech recenzí červnovýho a srpnovýho rockpopu přichází na řadu nuda. OK, tak ještě jedno malý, hlásim zdviženým ukazováčkem, patřičně ohnutým, samozřejmě.
  V 13:35 se taky nejde vejít. Leda že bych byl Rambo anebo stál místečko třičtvrtě hodiny dopředu... Ale 14:09 jede taky, tak není důvod to hrotit. Přibližně v 14:07 se z křoví vyvalí partička zálesáků-houmlesáků a namíří si to přímo do epicentra lidský masy. To mě ale nemůže rozhodit. Držim pozici! Chci už bejt doma! Scénář je vždycky stejnej. Přijede poloprázdnej bus s lidma co jedou do sousední vesnice, řidič na nás vrhne svůj vyplašenej pohled a my se rvem ke dveřím. Lidí přede mnou je ještě dost, ale mělo by to klapnout. OK, tyhle dvě šestnáctky ještě pustim, ale pak už já! Ani si nestačim užít fenomenálního pocit džentlmenství a řidič už jakoby jen tak do větru tasí hlášku Táák, tady slečnu ještě beru... a ty už jdi do prdele ... a pán si počká na další. Lapám po dechu, sotva se vzmůžu na slovo. To, to, ne, já... už tu čekám dost dlouho. – ale my nejsme nafukovací, tak si koukejte vystoupit! Nehodlám se vzdát: „jeden člověk se sem ještě vejde!" cejtim, že jsem použil ty správný slova přímočarý racionální agrese a vychutnávám si oční podpory zbytku autobusu. Řidič se mnou ale nemá slitování a prudkou gestikulací mě vykazuje zpátky na ulici. Další v 16:25. Co mám v tomhle zapadákově dělat další dvě hodiny? Mizím v parku, na lavičce si dávám k obědu zbytky od snídaně. Začíná pršet. Krátká, ale intenzivní přeháňka. Přichází další zkouška trpělivosti. Stojím pod košatým stromem, kapky si mě ale najdou. Bundu mám někde dole v batohu, tohle vydržim! Z ničeho nic solidní kosa, ale za čtvrt hodiny je po všem a já vítězoslavně vycházím z improvizovaného úkrytu. Pálící slunce si užívám dvojnásob.
  Už asi půl hodiny mě pozoruje dvojice místních děvčátek. Znáte to – takovej ten typ co na vesnici vysedává celý odpoledne na autobusový zastávce a odvážně pokuřuje, i když jí to nechutná. Nejspíš mě mají za nějakýho úchyla. Účelově se tedy drbu za uchem, abych ukázal festivalovou pásku. A hele, oni ji maj´ taky! Chtělo by to prolomit ledy nějakou neúchylnou hláškou. „Hej, kolik vám je? Třináct, jo!?" Áá, kurva, tak tohle nebylo ono. Po plitký diskusi, v rámci který stihnem jednou větou shrnout celej festival se naše cesty rozcházejí. Já ještě na chvíli do chrámu, ony vyškemrat cigárko od místního frajera ve vytuněný škodárně. Hledám spojence. „Vy jedete taky v půl pátý, co?" – No já ti ani nevim. Spíš tak za hoďku nebo až večer v osm. Docela se nám tu zalíbilo", tlemí se borec v triku VINCE NOIR ROCKS a týpek co mu sedí naproti pokyvuje hlavou. A já nevim jestli si ze mě dělaj´ prdel nebo jestli to myslej´ vážně. Čtvrtá hodina je tu a já se pomalu přesunuju k zastávce. Lidí je tu už jen pár. Pro zbytek buď někdo přijel z Prahy, šli na stop nebo jen tak nazdařbůh pěšky směr Praha anebo splynuli s místním obyvatelstvem. Zůstalo pár posledních zoufalců, co vydrželi. Nebo spíš flegmouši, kterejm je to jedno. Nejslabší články; poslední živý relikvie propařenýho víkendu.
- Kurva, ty Kasabian byli dobrý!
- To jo, kdyby tam nehráli tak jsem jel normálně domů. Celej den jsem jen skákal na trampolíně. – My zas na autodromu, dostali jsme zadáčo žetony.
- No jo, vole, když máš outů...
A zas ticho.
Autobus se přiřítí nečekaně z prostisměru.
- Jedete do Prahy? – Ne.
- S ňákym přestupem...? – Ne.
- Takže vy jedete z Prahy. – Jo. Konečně vám to došlo, vy smradlaví trotlové.
  Tak čekáme ještě hodinu. Hubenou karimatku si rozkládám na dlaždicích přímo před zastávkou upadám do polospánku. Z baráku nad náma je otevřeným oknem slyšet MTV, VIVU... nebo tak něco. Někdo komentuje pouštěný songy a jinak se nic neděje.
„Ale, ne. Pro nás nemusíš jezdit. Nám jede autobus teďka za slabejch čtyřicet minut, pak v osm a pak ráno. Když jsme to vydrželi doteď, tak ještě tu chvilku dáme. Jó, pivo máme. Točili tu dobrej budvar, tak mi ani nebylo blbě." Telefonní hovor, kterej nejde přeslechnout. Zvlášť když ležim jen kousek od ní a můj stan používá jako polštář, kterej já současně používám jako polštář. Baterka mýho telefonu už je dávno vybitá, jen čekám a nevnímám čas. Proto, když někdo řekne, že „za dvacet minut to jede" pocítím úlevu a radost najednou. Tak už snad... Možná...
  17:25 tam lezem, 18:35 nás to vyhodí na Dejvicý. Říkal jsem si, co budu celej den v Praze dělat a ono se to vyřešilo samo. Světozor padl. Allena od čtyř ani Mr. Nobody od šesti už nestihnu. Přesto mám ze sebe skvělý pocit. Dokázal jsem se dostat domů!