Další mapová expedice. Tentokrát jen ve dvou (s Otrim) a jen na tři dny. Přijeli jsme do Zlatých Hor, chudého to kraje. Batoh s jídlem jsem si hodil do jámy poblíž turistické cesty, abych ho už nikdy více nespatřil. To pak s kručením v břiše procházíš ostatní díry a říkáš si: přece by mi někdo nešlohnul batoh, ve kterym jsem měl jen ňáký pití a chleba. No, šlohnul. Příště potřeba zamaskovat nebo zakopat. Krátce po tomto incidentu jsem objevil místo, kde voda teče do kopce. Prostě si to štráduju mírně s kopce a najednou dostanu divný pocit, že tu něco nehraje. Proč jdu proti a ne po proudu? Na informační tabuli stálo: "na tuto otázku nenalézáme zcela přesvědčivé odpovědi ani v dobové literatuře". Zřejmě optický klam. Anebo mámení skřítků. Tak jako tak je to působivé a nejednoho zeměměřiče-profíka to láká vzít GPSku za 700 klacků a jít to přeměřit. Aby už to bylo jednou pro vždy jasno.
U mlýna mě otřížím zrakem pozoroval páreček postarších výletníků. Slovní střet se nevyhnutelně blížil. Měl jsem v plánu, hrát si na aktualizátora turistických tras, jenže jsem zapomněl, že vypadám na osmnáct. Takže na otázku: co to tady studujete? ze mě vypadlo jen: ehh... morfologii antropogenních svahů – hmmm. a jste z prahy nebo z brna? – z olomouce. -Aha. – Budu muset prozkoumat tuto poloslepou šachtu, nashledanou! a vlezl jsem do trapného pět metrů dlouhého tunelu.
